„Vítej, zlatý hattricku! :) Tak to vyšlo – rok příprav, soustředění, tisíce kilometrů, nákupu jezdců, hektolitry potu a obhajoba vítězství v prestižní Tour de Bechyně je na světě. Dík patří celému týmu CTW za dnešní heroický výkon – Tomáši Rotbauerovi, Petru Holanovi, Martinu Benešovi a Pavlu Havránkovi. Jo, a vyhráli jsme tři sady společenských her, schránku na dopisy, kvantum cyklo-oblečení, pumpiček a klasický slavicí šampíčko, takže bylo a bude veselo!“
Pro nás je čest, že závodník takového kalibru vítězství na naší „Tour“ tolik cení. Za to mu děkujeme a přejeme mnoho dalších cyklistických úspěchů a to i na větších závodech, než je „TdB“! (Až jednou, Ziky, vyhraješ velkou Tour de France, pověz jim tam, kde jsi začínal…) ;-)
V šestém ročníku byl na jedné křižovatce rozsypán písek a došlo na ní k několika nepříjemným pádům. (Naštěstí bez vážnějších zranění, takže všichni popadavší cyklisté pak dorazili do cíle po svých.) Mezi nimi byl i Vláďa Švestka, který, po pádu krvavě odřen a otřesen, si pak nechtěně zkrátil (pořadatelem nevyznačenou) trasu. V cíli byl za to chudák diskvalifikován, a navíc zjistil, že si při pádu poničil kolo, roztrhl dres a ztratil mobilní telefon se všemi kontakty (který už nenašel)! Suma sumárum ho všechny ty záležitosti přišly na deset tisíc korun. Všichni bychom byli naštvaní (použil jsem hodně spisovné slovo), ale Vláďa se jen usmíval, a když pak na ‚tiskové konferenci‘ sečetl všechny škody a porovnal je s možností účastnit se tohoto skvělého závodu, ani na chvilku nezaváhal a prohlásil: „stálo to za to !!!“
„Jak to bylo v Bechyni…
Jen si to představ: jedeš sám, sluníčko svítí, vítr ti pročesává chlupy v nose, ty jediný, co ti na těle zbyly, nohy mírně táhnou a cedule Bechyně už z dálky svítí. Vždycky, když tohle zažiju, vzpomenu si na mou lásku, mou srdcovou záležitost – nejlepší závod na okrese: ‚Tour de Bechyně‘. To jsem byl ještě krutej pučmidrát a šmrdlač malej placky, když jsem snad poprvé zvedal nad hlavu pohár pro vítěze silničního závodu. Je to asi 7 let, TdB se teprve rozjížděla a cíl byl tenkrát v Plané nad Lužnicí. Moh jsem si vyrvat nohy z kyčlí, když jsem ve středu v pravý poledne, kdy jsou všichni normální lidi i závodníci v práci, spurtil s nějakým Pražákem a panem Vodákem v předdůchodovém věku o nejlepšího nádražáka. To byla prestiž! Vlakem jsem jezdil maximálně do školy, a i když jsem poctivě platil zlevněný studentský lístky, o titul jsem se ale rval, jako bych byl nejmíň mašinfíra v pendolínu. Nádražácká klasika se postupně přesunula do svého rodiště, do Bechyně, kde se také na delší dobu usadila a termínově stabilizovala na lidštější neděli.
Už tenkrát jsem si plnil sen a zakládal Cyklo Team Weber a nebudu nic nalhávat, založil jsem ho jen pro ten jeden závod, jen kvůli obhajobě. Hned mi bylo jasný, že tak pěknej závod získá na popularitě a přiláká každý rok silnější a silnější konkurenci. Druhej titul jsem z Bechyně přivez po krasojízdě, kterou dirigoval parťák Křižák – jeho týmovou příslušnost tenkrát prozrazovaly jen nové ponožky s logem Weber a já vezl vůbec první ušitej dres s naším logem. V závodě se stačilo dvakrát zvednout před horizontem a bylo vymalováno. Potřetí nás jelo pět, a když jsme v prvním kopci zůstali všichni v šestičlenné skupince, zas nebylo co řešit; hattrick byl doma. Loni, to jsme to trochu podcenili, si pro titul dojel Křižák po sólo úniku, který vyprovokovala série našich nástupů. Jelo nás zase jen 5 a nebýt souhry náhod, kdo ví, jak by to dopadlo. Letos to po předchozích zkušenostech jistila raději už desítka závodníků z týmu.
Vypadalo to dost dobře; celá první lajna svítila žlutě a kalašácký drezy s logem Weber se neztratily ani v průběhu závodu, vlastně byly skoro furt na čele v úniku, nebo při kontrole tempa, a to i přes nejsilnější konkurenci v historii závodu. Od začátku jsme nenechali nikoho na pochybách, že vlak do cíle nebude zadarmo, a kdybych měl rozepisovat všechny pokusy o odjetí jednotlivců nebo dvojic, bylo by to na celou knížku. Nejvýrazněji se zapsal navrátilec Beny, který nás nechal odpočinout před prvním kopcem z Kolodějí, když byl pár kilometrů sám odjetej. Rozhodující únik se začal rodit hned v první serpentině. Vpředu podržel tempo Olda a na horizont se ho dokázali držet jen Holanos, Jířa a Pechy, o kus dál valili Jelen, Jirka a Křižák. Když jsme se po práci Jelena, Staňoura, Libora Zavadila, Korčiho a dalších tahounů skoro sjeli, byli jsme zrovna pod kopcem na Dražíč. Všechno tedy začalo znova. Olda byl opět nejsilnější a odtrhl se s Jířou a Pechym. Křižák pak do skupiny dotáhl Holanose, který okamžitě nastoupil a dojel si pro vrchařskou prémii. O to samé se pokoušel Jelen, za kterým vyrazil Jirka. Za horizontem se ale definitivně osamostatnila čtyřka s Oldou, Holanosem, Jířou a Pechym. Jelena posekal silnej protivítr a i Jirka se raději vrátil k nám do balíku. Přesně tak to mělo vypadat. Na zbytku týmu už byla jen práce policajtů, které velel švestkoň z povolání Křižák. Nikdo nesměl odjet, i kdyby se mělo střílet. Do cíle jsme jen občasnými úniky, které (spíš než cokoliv jiného) připomínaly střelbu slepejma, narušovali konstantní tempo stíhačů. Olda si to ve spurtu první skupiny zkušeně pohlídal a s přehledem vyhrál před Pechym a perfektně finišujícím Holanosem. Jířa na pohodu dotočil pro bramboru a druhé místo ve starší kategorii. Druhou skupinu přivedl na pásku Jirka, náš velký spurterský talent.
V první patnáctce nás dojelo osm. Rychlostní rekord z předchozího ročníku jsme překonali snad o pět kilometrů v hodině a Olda mohl bouchnout už pátou vítěznou bohemku na oslavu úspěchu celého týmu. Tak zase za rok! Kolik nás asi bude?“
Soupeři se stávají pomocníky
Týdeník TÁBORSKO dne 12. 10. 2005 (ročník IX., číslo 41):
Na začátku září se konal již 5. Ročník cyklistického závodu
pořádaného železničáři Bechyňky.
Na cyklisty čekal okruh z Bechyně přes Opařany, Bernartice, Dražíč a
Hvožďany zpět do lázeňského města, celkem 36 kilometrů zvlněným
terénem a jednou vrchařskou prémií za Dražíčí. Závodníkům však
ztrpčoval život silný vítr, ve kterém bylo nutno vzorně spolupracovat. Kdy
v euforii dlouho táhl čelo své skupiny, tomu pak chyběly síly.
Před Opařany poodjela čtyřčlenná skupina, jejíž členy už nikdo nedostihl. Ve stoupání za Dražíčí nastoupil P. Švadlena a dojel si s náskokem 34 vteřin na loňského vítěze Slabého pro vítězství. Po závodě se závodníci sešli v restauraci, napili se společně s vítězem šampaňského z poháru, probírali dojmy ze svého působení na trati.
Čelo výsledkové listiny: 1. P. Švadlena 1:01:46, 2. Slabý 1:02:20, 2. Viwegh 1:04:27, 4. Peterka 1:05:11, 5. Wágner 1:05:55, 6. J. Švadlena 1:05:56, 7. F. Novotný 1:06:02, 8. Janoušek 1:08:48, 9. Marek 1:09:29, 10. Novotný 1:10:41.
„Do Opařan se jelo hrozně rychle a to jsem se snažil místy trochu brzdit, aby se můj táta udržel v čelní skupině. Stejně jsme ho ale v Starém Sedle utrhli. Zklamaný však jistě nebyl, protože přijel celkově šestý, hned v další skupině. Nemám dobrý spurt a tak jsem se pokusil získat rozhodující náskok na vrchařské prémii. Byl to v tom vichru báječný sport a pro mě jistě i dobrá příprava na blížící se cyklomaratón Král Šumavy, kde bych chtěl udělat svůj nejlepší výsledek,“ řekl vítěz P. Švadlena.
Druhý v cíli Slabý o Švadlenovi prohlásil:
„Má pětašedesát i s postelí. To je jasný, že mu pak kopce jdou. Ale bylo to dobrý, fakt že jo.“
Ostatně tato slova byla menšími obměnami slyšet často, když si podávali soupeři ruce. Tento krásný sport dokáže zvláštní věc, dá se říci kouzlo. Soupeři se stávají jeden druhému pomocníky!
Protože jsme zjistili, že při společných jízdách naměří každý
z nás na svém cyklokomputeru odlišný počet ujetých kilometrů (což je
zaviněno nepřesným nastavením přesného obvodu kol), vytvořili jsme na
vlakovém nádraží v Bechyni jednoduché „měřící zařízení“. Pokud
si tedy bude kdokoliv z vás chtít svůj cyklotachometr přesně seřídit,
tak ať za mé služby přijede na nádraží ČD, kde to spolu naměříme
„laboratorní metodou“. [Celá akce trvá cca 25 minut, a tacháč vám pak
najeté kilometry měří opravdu přesně.]
Další případné doplňující dotazy zodpovím osobně (viz kontakt).